HUDEBNÍ RECENZE

Muse - Simulation Theory

Muse - Simulation Theory

Celkové hodnocení:

    Popravdě musím říct, že jsem od MUSE čekal trochu více odvahy. Naskočit si na aktuálně super populární syntetickou vlnu napříč osmdesátými léty mi přijde na poměry kapely podezřele jednoduché. Všechny ty odkazy na Stranger Things, Blade Runnera, Johna Carpentera a případně grafickou estetiku Ready Play One přicházejí ve chvíli, kdy si na ně troufá kde kdo. Dohnat ztracené body tak budou muset chlapci jen a pouze hudbou…

    Muse - Simulation Theory (2018 / MQA 96 kHz, 24 bit / Warner Bros. / synth-pop, rock)


    Jednu věc novému albu upřít nelze. Když už se spoléhá na aktuální trendy a retro estetiku, dělá to s precizností pro Bellamyho a jeho partu naprosto typickou. Celou kolekci alba “Simulation Theory” především výrazně rámují stylizované skladby “Algorithm” a “The Void”. Připadám si, jako bych sledoval úvodní a závěrečné titulky třetí řady Stranger Things. Ani v dalších skladbách ale nadšení pro syntetická kouzla do pozadí neustupuje. Odkazy na 80. léta se tak stávají určujícím prvkem celého nového alba.

    Ani nádoba s nápisem MUSE však není bezedná a ve chvíli, kdy do sebe nasaje tak velký objem nových motivů a vlivů, musí některé starší prvky z kola ven. V případě “Simulation Theory” došlo především na kytary. Celkem výrazně ustupují do pozadí a jejich místo okamžitě zabírají barevné neony v podobě retro synťáků a vokodérů. Pokud nemáte vyloženě rádi kolotoče a pouťové atrakce, budete nad výsledkem skřípat zuby, o tom není pochyb. MUSE definitivně přicházejí o část své osobnosti a nikdo asi nečeká, že by ji měli časem získat zpět. MUSE od teď prostě hrají pop. Mnohem větší část fanoušků si ale novinku nakonec stejně oblíbí. Proč? Protože MUSE přeci vždycky byli pouťouvými megalomany a králi rockové teatrálnosti. Takže proč by to nemělo fungovat teď…

    A vskutku to funguje znamenitě. Starší alba typicky startovala absolutní písničkovou dravostí, ale s postupující stopáží se začala bortit pod váhou vlastní namyšlenosti. Jako by Bellamy nevěděl, kde má jeho kreativita kvalitativní meze. “Simulation Theory” je ale album jiného střihu. Má švih, tempo a nápad vlastně od první do poslední skladby. Tím nechci tvrdit, že na něm nenajdete slabých míst. Jsou tu, ale trvají vždy jen krátce - třeba tuctový kousek “Get Up and Fight”. I po něm ale rychle přichází povedený obsah, který chcete okamžitě slyšet znovu. A znovu… A znovu…

    "Zvuk postrádá lepší dynamiku a až příliš často se krčí s hlasitostí u stropu."

    Důkazem kreativní bohatosti je i nečekaně povedený a hudebně relevantní nášup v podobě další desítky remixů a speciálních verzí skladeb v Super Deluxe edici. Byly časy, kdy už závěr základní stopáže neměl co nabídnout, ale v roce 2018 si poslechnu často i všechny bonusy. Ostatně právě bonusová skladba “Pressure” v provedení s dechovou sekcí je vůbec nejzábavnější skladbou celé desky. Jinak si ale MUSE vystačí sami a naprosto klasické hitovky jako “The Dark Side” nebo “Blockades” ukazují kapelu v typické poloze i velké formě. A pokud máte raději Muse experimentující, bude vás bavit těžkotonážní pseudo-rap v písni “Propaganda”, výjimečně kytarově napružená “Break It to Me” nebo další zpomalená lahůdka “Dig Down”. Muse prostě novinku vystavěli tak, aby se u ní nenudil nikdo.

    Zvuk

    Muse se ve výrazných produkcích vždycky vyžívali a potvrzují to i letos. Zvuk nového alba sice postrádá lepší dynamiku a až příliš často se krčí s hlasitostí u stropu, ale vše alespoň vynahrazuje zvukovou vynalézavostí, milionem překvapivých detailů a skvělou prací s 3D prostorem. Těžko říct, která sluchátka mu budou sedět nejvíc, audiofilská ale spíše ne. Bas by měl mít tlak a prostor by měl dýchat. Asi bych vybral lepší špunty, třeba iBasso IT 01 nebo větší uzavřený model Sony WH-1000XM2...

    Autor: PetrM

    Komentáře

    Aktuální příspěvky

    Muse - Simulation Theory

    Celkové hodnocení: