HUDEBNÍ RECENZE

​Anna Calvi - Hunter

Anna Calvi - Hunter

Celkové hodnocení:

    Anna Calvi si vždycky uměla ukousnout pořádný flák mojí pozornosti a v osobním playlistu patří s jistotou mezi nejnabroušenější holky vůbec. Dravost a suverenitu, jakou předvádí na novince “Hunter”, jsem u ní ale zatím neviděl.

    Anna Calvi - Hunter (2018 / FLAC / Domino / indie rock)


    Vstupenky do zábavního parku pro dospělé se prodávají hned s první skladbou “As a Man”, vzdušnou rockovou baladou, v níž se Anna poprvé představuje jako takový Nick Cave v ženském provedení. Její gesta jsou přitom stejně silná i přesvědčivá, pouze úhel pohledu je trochu jiný. Ženský, ale zároveň často provokativně neurčitý, balancující na hraně obou pohlaví, zahrávající si s výměnou rolí a odlíčenou sexulitou. Anna přitom neustále přepíná mezi křehkostí smyslné dívky (“Swimming Pool”) a suverenitou holky s výraznou rtěnkou, která ohýbá postoje chlapů jako tenké vrbové proutky (“Indies or Paradise”). Chvíli jen tak projíždí struny, jako by si rozplétala vlasy, načež úplně změní výraz a opře se do kytary tak, že z ní létají třísky všude kolem. Anna umí být dívkou, ale zároveň se tím nehodlá nijak omezovat.

    Hunter” je albem s ohromnou intenzitou nálad i výrazů. Málo kdy zůstává ve svém postoji polovičaté a uvolněné. S jistotou přitom můžeme prohlásit, že to není dílem hostujících muzikantů, ale čistě přístupem Anny, která dává do nové desky evidentně vše. S kytarou i basou pracuje neskutečně chytře, nápaditě a zároveň efektně. Často jí přitom stačí poklidně brnkat a drama by se přesto dalo řezat motorovou pilou (píseň “Alpha”). A co neobstará hudba samotná, to dokončí výrazné a často provokativní texty.

    Pocitově ušla Anna Calvi od prvního alba dlouhou cestu, ale ve výsledku se na samotných prostředcích změnilo jen málo. Spíše práce s nimi je jiná, vybroušená a efektivnější. Produkce znovu stojí hlavně na silném hlasu a věčně napnutých strunách kytar. Výrazné jsou ale i dosti opulentní aranže plné syntezátorů, smyčců či už tradičních tympánů. A když už jsem zmínil jméno Nicka Cavea, nebyl to jen nějaký výstřel z aktuální nálady. Za zvukem alba “Hunter” i “Push the Sky Away” totiž stojí jeden a týž Nick Launay. Právě jemu vděčí deska za svůj vzdušný a často hodně velkolepý zvuk, který sice bohatými aranžemi vyloženě neplýtvá, ale když už se do nějakých pustí, je to precizně naplánovaná akce.

    Hunter” sice není deskou vyloženě sluchátkovou, ale jeho povedený a dokonale vyčištěný mix ani pod drobnohledem nejdražších modelů nijak neztrácí na lesku. Silný je logicky hlavně ve zvuku kytar, ale dobře prověří i schopnost přenést silný hlas bez toho, aniž by na vás Anna začala nepříjemně křičet. Zkuste třeba začít skladbou “Alpha” a všímejte si hry s prostorem i ozvěnami. Uvidí se, jak úspěšně dokáží vaše sluchátka celou masu zvuku kontrolovat…

    AudioReporter, PetrM

    Komentáře

    Aktuální příspěvky