Norský black metal má i přes nástup současné vlny kapel jako MGLA, Batushka nebo Uada stále své jedinečné místo na hudební mapě. Vždycky totiž bude něčím specifický. Možná je to tím vzduchem, který daleko na severu pánové inhalují. Sejdou-li se navíc veteráni tamní scény a večer u piva vyskládají na stůl své vizitky se jmény jako DØDHEIMSGARD, ULVER, SATYRICON nebo VED BUENS ENDE, člověk tak nějak přirozeně zbystří. A když potom vzduchem prolétne první singl „Løgnenes Abstinenser“, vytanou hned na mysli první odvážné superlativy…
Dold Vorde Ens Navn - Mørkere (2021 / FLAC 44.1 kHz, 16 bit / Lupus Lounge / black metal)
První řadové album kapely DVEN přichází zhruba dva roky od vydání seznamovacího EP "Gjengangere I Hjertets Mørke" a v jistém ohledu vlastně nepřináší nic neslýchaného. Ve spojení se jmény Ulver nebo Dødheimsgard to zní pravda překvapivě, ale berte to tak, že si chtěli pánové zkrátka zahrát pro radost trochu přímočařeji, než jim jejich současné nebo i dávno opuštěné mateřské kapely dovolovaly. Superrychlé blackové pasáže tak tvoří základní rámec, který postupně vyplňují pomalejší syrové party ve stylu současných Satyricon i decentní smyčcové či akustické koření, dotvářející atmosféru desky.
Když ale nahrávku rozeberete na menší dílky, uvědomíte si, že se za její fasádou ukrývá něco víc. Je to ona nenapodobitelná poetika a možná i kus volnomyšlenkářství, který kapele dovoluje využívat tradiční postupy, ale skládat je přitom na sebe, za sebe i vedle sebe úplně jinak, než byste intuitivně předpokládali. Potvrzuje to vlastně i celá image kapely, jež kompletně rezignuje na vybledlá klišé a na jejich místa staví chytrý koncept vlastní nevypočitatelnosti a tím vyvolané posluchačovy ostražitosti. Své si k tomu navíc řekne i Vicotnik, nenapodobitelný hlas Dødheimsgard, jehož typické vokální drama umí proměnit i banální odříkávání textu v nenapodobitelné kreace. Běžný chrapot je pro něj jen nudnou přestupní stanicí, ve které se prakticky nezdržuje a okamžitě z ní přechází do zbědovaného křiku, nářku, šepotu... zkrátka čehokoli, co poslouží ještě sugestivnějšímu sdělení.
I černá barva může mít spoustu svěžích odstínů.
Přesně v tomto duchu startuje hned první skladba drtivou pasáží, která by u jakékoli jiné kapely celé album naopak velkolepě uzavírala. Teprve postupně se od ní prokousáváme k čistší a čistší melodii, kulminující v úplném závěru skladby. Bez dalšího varování však ve stejném okamžiku dorazí singl "Løgnenes Abstinenser" a s ním i nejladnější melodie celé desky. Už dlouho jsem neslyšel v jediné černé skladbě tolik harmonie a muzikantské radosti jako právě zde. Celý svět se najednou zjednodušuje na pouhou předpověď směru, kterým se linka melodií zakroutí v příštím okamžiku. Ve spojení s neuvěřitelně ztrápeným čistým vokálem představuje tato skladba dokonalou reklamu na melodický severský black.
Jenže to je stále jen první třetina desky. Abyste dostali kompletní obraz, musíte si tuto směs tradice a avant-gardy vynásobit třemi. Těsně před koncem k tomu ještě narazíte na zjevení v podobě balady "Er det måneskinn". Kdybyste ji umístili na úvod desky "A Umbra Omega" excentriků Dødheimsgard, zapadla by tam dokonale. Ano, až tak pekelně dobrá a neobyčejná je. Je pomalá, mohutná, klenutá a díky dokonalému zasazení smyčců vskutku osudová. Vicotnik do toho zase jednou dává celý svůj ujetý šarm, kytary brousí nádherné melodické ornamenty a těžká atmosféra dopadá na zem jako mlha na přelomu podzimu a zimy. Právě pro toto období se ostatně deska "Mørkere" zrodila.
Mimochodem. Všimli jste si, jak temnota na obalu desky prorůstá do světla?
