V listopadu minulého roku se na pultech (a ve streamech) objevilo zajímavé album, které na první pohled upoutalo obalem, vzápětí jménem interpreta, a co je nejdůležitější, záhy také svým vymazleným hudebním obsahem. Díváte se správně, Jeff Goldblum neumí jen lozit po stropě a chytat dinosaury. Obstojně si vede také na stoličce u piana…
Jeff Goldblum & The Mildred Snitzer Orchestra – The Capitol Studio Sessions (2018 / MQA, 44.1 kHz, 24 bit / Universal / jazz, live)
Při podrobnějším zkoumání člověk rychle zjistí, jak významnou částí hercova života piano a potažmo také jazz ve skutečnosti jsou. Hru na tento nástroj Goldblum dokonce studoval a příležitostnému vystupování v jazzových klubech se věnuje prakticky během celé filmové kariéry. Když se navíc obklopí solidními muzikanty (top trumpetista Til Brönner) a výraznými hosty za mikrofonem, zvolí si dostatečně chytlavý repertoár a hodí na sebe naprosto boží bílé sako s motýlkem, je zaděláno na perfektní hudební večírek.
Nicméně podobných večírků se po světě koná denně mraky. Proč by tedy právě tento měl být něčím výjimečný? Asi právě proto, že je Goldblum nejen dobrým muzikantem, ale také charismatickou a v každé situaci šarmantní osobností. Jeho jazzový večer je díky tomu plný vzácné sametové pohody, kterou máme na jazzu tak rádi. Chytlavé melodie střídají střídmá sóla na trumpety nebo saxíky a mezi tím vším vtipkuje Jeff s hosty, je bezprostřední a slyšitelně plný radosti z vystupování. Až na výjimky nemluví moc, ale i to málo stačí, abychom se nakazili jeho vkusným humorem a potěšili jeho hlasem bez dabingu. Člověk má hned chuť na nějaké to dobré pití, tlumená světla a na konci desky i zasloužený potlesk. Nechat se atmosférou nahrávky pohltit skutečně není vůbec těžké.
Jeff se na albu nestaví do středu muzikantského vesmíru, spíše naopak. Působí jako jednotící prvek, hostitel a především jako muzikant, který si s upřímnou radostí zahraje večer v malém klubu. Jsou to spíše hosté, kteří si tu a tam vystřihnou povedená sóla, a především zpěvačky, které se na improvizovaném pódiu postupně střídají a posouvají jazzový večer ještě o stupínek blíže výjimečnosti. Mezi nimi nejzářivější je Sarah Silverman se svým nádherně přiskřípnutým hlasem, který tak nebezpečně připomíná milovanou Amy Winehouse.
Ještě než nás domů vyprovodí jazzový hit “Caravan” Duka Ellingtona, je čas povědět si něco o prostoru, ve kterém se nahrávalo, a také o zvuku, jenž celé album rámuje. Jak už název napovídá, proměnilo se v útulný jazzový klub známé nahrávací studio Capitol Records v Los Angeles. Pro účely večera byly dokonce v jeden velký prostor propojeny studia dvě. Výsledný zvuk je díky tomu příjemně klubový, zatlumený a přitom plný. Od prvních vteřin neskutečně rozmazluje příkladně nazvučený kontrabas, ale parádní zvuk mají také trumpety a vlastně i bicí, hrající přirozeně s celým prostorem.
Zásadní slabinou desky je tak hlavně její necitlivý střih, který bere prostor mezi skladbami, místy ani nenechá Jeffa domluvit a dokonce i ostře navazuje skladby na sebe. Jestli něco desce škodí, jsou to právě tyto amatérské zlomy a ne Jeffova sázka na profláklé hity. která je mu občas vytýkána. Pokud jste totiž publikum jazzem jen lehce políbené, představuje zvolený repertoár i vstřícné provedení sólových aranží ideální lákadlo k dalším výletům do hlubin tohoto žánru. Procenta za hudební náplň (nebo přesněji interpretaci) tak budou odečítat spíše jazzoví nadšenci a znalci.
PS: Úplně nejlepší by bylo, kdyby koncert vyšel jako Blu-ray, ale to se zatím nechystá...
Více informací o skladbách, muzikantech a autorech písní najdete na WIKI.
