Když jsme dělali anketu Zvuk týdne na serveru Bandzone, stalo se absolutním vítězem album “Stripped” právě od Macy Gray. Binaurální živá nahrávka z dílen audiofilského labelu Chesky Records. Podobné ambice sice desátá řadová deska, nazvaná stručně “Ruby”, dozajista nemá, ale i tak jsme byli zvědaví, jestli se velmi dobře hodnoceným živým albem nenechala Macy trochu ovlivnit a posunout směrem k zajímavějšímu jazzovému výrazu…
Macy Gray - Ruby (2018 / Artistry Music / FLAC 44.1 kHz, 24 bit / soul, r&b, funk, jazz)
Macy sama v rozhovorech opakuje, že na jazzové hudbě vyrůstala a bylo jím tak ovlivněno vlastně každé její album. V reálu je ale jisté, že teprve s albem “Stripped” propukla její vášeň bez popově usměvavého maskování naplno. Na novém albu už ale Macy bohužel tak daleko nejde. Na první poslech je sice novinka ve srovnání s jejími nejslavnějšími řadovkami mnohem více muzikantská, ale pořád na ní najdeme i dost výjimek, které míří spíše směrem instantních hitparádových songů. Kupříkladu vyloženě taneční “White Man” nebo trochu banální párty singl “Sugar Daddy”. Mnohem častěji ale Macy naštěstí využívá zajímavé party muzikantů, kterou se nechává ráda obklopit.
Povedlo se tak vykouzlit třeba swingovou pohodu písně “Tell Me”, zvláštní auru klidu a optimismu v úvodním songu “Buddha” nebo vůbec nejsilnější momenty v barově zakouřené hitovce “Just Like Jenny”. Potěší i krátký výlet do světa reggae ve výjimečně povedené skladbě “Witness”, kterou můžeme brát jako nejlepší důkaz zpěvaččiny schopnosti postavit hitovou skladbu na nejrůznějších stylových základech.
Vnímat aktuální Macy Gray jako soulovou zpěvačku by bylo hodně zkratkovité a tendenční. Její hlas umí mnohem víc, a když se obklopí schopnými producenty a muzikanty, dokáže tvořit bezmála stejně silné a nadžánrové hity, jakými na vrcholu kariéry lámala žebříčky i milovaná lvice Amy Winehouse. Ostatně skladby jako “Just Like Jenny” nebo “Jealousy” by definitivně slušely i jí.
Macy ale jakoby zapomněla, že dnes posluchač vyžaduje nějaké to drama či krizi, aby byl skutečně osloven. A na rozdíl od Amy, která byla sama zosobněním průšvihů a dramat, působí věčně usměvavá Macy tak trochu naivně. Její přístup je čas od času osvěžující a na koncertech příjemně nakažlivý (Brno, Sono Centrum), ale deskám prostě ubírá body za provedení. Vždyť i skladby řešící vysloveně tučná témata dneška (barva pleti, práva žen) maluje Macy na tak obláčkově modré obloze, že by jí je nevěřily snad ani holky na prvním stupni.
Zvuk
Hudba, nebo chcete-li songwriting, je v případě Ruby solidní, ale o zvuku to bohužel neplatí. Ten je těžce přepálený, věčně drcený limitací a v klíčových momentech (ať už nechtěně nebo záměrně) roztřepený a vrásčitý. Přitom podobná deska dobrý mix potřebuje, aby si člověk mohl užít i menší instrumentální detaily. Nástroje mají prostoru dost, ale jejich dynamika je tragická a radost z poslechu na kvalitní technice tím pádem dost limitovaná (typicky beat písně “Witness”).
