V záplavě letošních novinek napříč žánry se určitě vyplatí přibrzdit u tisícovky zajímavých desek. Některé září v hitparádách, jiné si žijí svým podzemním životem. AudioReporter pro vás dnes vybral šest takových, které si rozhodně zaslouží vaši pozornost.
Stephen Wilson Jr. - søn of dad
(2023 / FLAC 44.1 kHz, 24 bit / Big Loud records / country, pop)
Tak to dopadá, když hledáte novou desku progového mága Stevena Wilsona (který letos mimochodem dosti zklamal) a omylem narazíte na nebezpečně podobné jméno, které ale s původním členem Porcupine Tree nijak nesouvisí. Jednou za sto let tak náhodou objevíte nahrávku, která vám ovládne playlist na dlouhé měsíce a je přitom jedno, že byste si o country v jakékoli jeho podobě původně neopřeli ani kolo.
Nahrávka "søn of dad" ukrývá tolik chytlavého a chytře napsaného materiálu, že je úplně jedno, na jaké jméno žánru slyší. Je příjemně autentická, moderně chytlavá, otevřená vlivům a navíc i zatraceně hitová. Moderně pojaté country tak najednou odkazuje na zvuk Nirvany ("Mighty Beast"), R.E.M. nebo Placebo. Kromě toho ale umí deska celkem silně chytit za srdce i podmanivým frázováním v klasickém country střihu ("Hometown").
Jednou za čas si zkrátka všechno sedne na jedničku a člověk se nestačí divit, kam ho toulky v ROONu zavedly...
Dødheimsgard - Black Medium Current
(2023 / FLAC 48 kHz, 24 bit / Peaceville / avant-garde black metal)
Přesný opak hitového country-surprise v podobě desky Stephena Wilsona. Dødheimsgard totiž měli místo v TOP 10 (téměř) jisté už po vydání prvního singlu. Možná dokonce už po vydání předchozí zlomové a pro mě zcela osudové desky "A Umbra Omega". Novinka totiž na "omegu" plynule navazuje, rozvíjí její experimentální i dráždivě volné pojetí black metalu, ale zároveň objevuje úplně nová zákoutí temného hudebního vesmíru.
O co méně je deska "Black Medium Current" metalová, o to více je atmosferická, ambientní a zasněná. Člověk má z některých pasáží skoro až pink-floydovské šimrání za krkem. Omega byla drzejší a bezohlednější, zatímco letošní pokračování vyměňuje ty nejostřejší hudební zvraty za větší rozvahu a žádá si o poznání více trpělivosti. Odměnou jsou výpravné skladby s neopakovatelným hlasovým doprovodem Vicotnika, mrazivými klávesovými plochami a ohromným množstvím malých i velkých hudebních překvapení, které jste zatím rozhodně nikde neslyšeli.
Daft Punk - Random Access Memories (Drumless Edition)
(2023 / MQA 88.2 kHz / Legacy Rec. / synth-electro, pop)
Čerstvá novinka a současně dokonale známá deska z roku 2013. Vše podstatné se ale skrývá pod označením "Drumless Edition". Po speciální rozšířené edici totiž přichází na trh ještě zdánlivě nelogický a zbytečný derivát v podobě nahrávky zbavené bicích a elektronických beatů. To přeci nemůže fungovat. A ono nefunguje - tedy pokud hledáte starou známou taneční nahrávku. Jenže tato bílá varianta má úplně jiný úkol, který podle mě naplňuje dokonale.
Drumless Edition především ještě názorněji ukazuje, jak moc velkou nahrávku dali tehdy Daft Punk dohromady. Je plná geniálních aranží, melodických linek a muzikantských výkonů, které ale na mnoha místech překryla výrazná rytmika bicích nebo elektroniky. Jsou skladby, kterým toto odstrojení sedí méně, ale v drtivé většině případů je výsledek doslova magnetický...
Tingvall Trio - Birds
(2023 / FLAC 44.1 kHz, 16 bit / SKIP Records / jazz)
Tingvall Trio umí hrát jazz přístupněji než kdokoli jiný. Hlavně předchozí dvě desky byly v tomto ohledu mistrovské. Novinka je ale proti nim intimnější, tišší a zároveň i méně hitová a skočná. O to víc se ale soustředí na drobné triky a milá překvapení, kterými člověka donutí pustit si právě skončenou pasáž okamžitě ještě jednou (třeba v první písni okolo času 2:05). Akorát se tentokrát většina těch milých drobností odehrává kolem piana a méně kolem bicích a kontrabasu.
Trio hraje i letos přístupný jazz, ale proti "světoběžnickému" albu "Dance" nabízí jednotlivé motivy hodnotněji a možná i rafinovaněji balené. Někdo může postrádat rockově šlapající pasáže alba "Circlar", ale skoro bych si tipnul, že už další album může být klidně zase takové. Do té doby tu máme dosud možná nejjemnější desku Tingvall Trio, která bude bavit hodně dlouho.
Vulture Industries - Ghosts from the Past
(2023 / FLAC 44.1 kHz, 16 bit / Dark Essence / hard rock, melodic metal)
Podruhé v tomto článku zabloudíme do Norska a podruhé to bude za doprovodu elektrických kytar. A vlastně i v určité výstřednosti bude návaznost na Dødheimsgard více než čitelná. Tentokrát však v melodičtějším, vstřícnějším a celkově písničkovějším pojetí. Vulture Industries stojí už od roku 2007 vlastně dost stranou od všeho ostatního, co ve své hudební knihovně nacházím. Na počátku připomínali krajany z Arcturus, ale vlastní kurz je postupně zavedl až k velice osobitému pojetí metalu, který se nebere až tak vážně, pohrává si s výstředností, šílenstvím, ale v první řadě zůstává muzikantsky poctivě odpracovaný a především na posledních dvou deskách geniálně napsaný.
Novinka tak nemusí přenášet žádnou revoluci a přesto je ve své myšlenkové nespoutanosti bez předsudků dokonale osvěžující a inspirativní. Celé čtyřicetiminutovce vládne ústřední píseň "This Hell Is Mine", kolem níž se vše ostatní divoce zmítá na vlnách, jak vystihuje i samotný obal desky. Výstřední čistý zpěv Bjørnara Nilsena je trademarkem kapely, bez kterého by ani novinka nebyla kompletní, ale výjimečnost posledních dvou desek přesto leží především na kytarách a vynikající produkci. Nápady z kytar vystřelují s neuvěřitelnou lehkostí a každý takový zásah mě opravdu baví...
