Měl jsem dojem, že se naše cesty po posledním albu nadobro rozešly. Lykaia mě před dvěma lety nechytla prakticky vůbec a dokonala tím postupné odcházení této superkapely z přihrádky speciálně opečovávaných spolků, na jejichž desky se doma prostě nepráší. Ani vitalita kapely a brzké oznámení další nahrávky mě tedy koncem minulého roku nijak zásadně nevykolejily. Občas se ale věci nakonec vyvinou přeci jen jinak…
Soen - Lotus (2019 / FLAC, MQA / Silver Lining / prog metal)
Soen vlastně na novince nevymysleli nic světoborného. Prostě jen udělali dobře všechno to, co dělali dobře už v roce 2012 (deska "Cognitive"), a navíc přidali pár volně prodejných návykových látek, které mě donutily okamžitě koupit plnou dávku a desce zajistily místo v nejlepší trojici nahrávek roku 2019. Dost solidní palba - vzhledem k tomu, že mi Google kalendář hlásí teprve polovinu února.
Udělat vše dobře neznamená v případě Soen nic menšího, než napsat pár exkluzivních baskytarových partů pro DiGiorgia, nechat Lopeze, aby hrál bicí tak nápaditě a organicky, jako to dělal v dobách Opeth, a k tomu ještě vymyslet minimálně 9 návykových melodií, které obaleny technickou strouhankou z kovových pilin zapůsobí na psychiku asi jako dávka kyslíku pod vrcholem Everestu. To všechno kluci zmákli. Kromě toho ale nenápadně přidali i trochu narkotik s malým nápisem Katatonia v pravém dolním rohu. Tato božská esence melancholie, tklivé melodiky a daru brousit jemné nálady hrubými kovovými nástroji doplnila zvuk Soen o nejdůležitější dílek skládanky. Dílek, který vytesá úsměvy i na zamrzlých tvářích. Dílek, který mi tak moc scházel na desce "Lykaia" a částečně i "Tellurian".
Kompletní obraz Soen ve verzi 2019 už tedy netvoří jen odkazy na Opeth a Tool. Strojovější progový přístup dostal výrazně lidštější a emotivnější výraz, díky němuž je Lotus vyváženějším a přístupnějším dílem. Lámané a křivolaké kytarové linky dávají opět smysl, protože je pojí s hudební kostrou nosné melodie a emoce. Už nejsou jen demonstrací techniky bez zřetelného cíle, ale staví se do opozice melodických partů. Kromě pestrosti tak deska jako celek pohlcuje hlavně obrovským pnutím. Cítit ho můžeme mezi refrény a slokami (skladba "Covenant"), ale často i mezi celými skladbami ("River" vs. "Rival").
Mnoho lidí na internetu píše, že je Lotus tím nejlepším, co zatím Soen ve studiu stvořili. A přestože je internet jen imaginárním prostorem, který snese i mnohem divočejší nebo naopak planější výroky, musím dát těmto hlasům imaginární +1. Lotus je totiž sbírkou devíti skladeb, z nichž devět jich má ohromné kouzlo. Nejsilněji samozřejmě září refrén “Martyrs”, ale možná právě proto mu dojde dech nejdříve. To je ostatně i jediné nebezpečí, které na toto chytlavé album číhá. Na jeho místo ale může okamžitě nastoupit strhující závěrečné rozloučení “Lunacy”. Jemu už dech jen tak nedojde. Dost možná ale celou desku nakonec rozseká majestátně odehraná píseň “Penance”, která se z úvodní dráždivé nervozity (Lopez na bicích je k sežrání) jako lusknutím prstů v polovině na okamžik promění v neodolatelný kytarový monument, který nechá dlouhé vlasy zase jednou létat vzduchem. Ať to však nakonec dopadne jakkoli, vyhrajeme pokaždé my, se sluchátky na uších nebo bednami před sebou.
Zvuk
Tentokrát to Soen trefili ukázkově. Vyvarovali se přebasované i zbytečně technické produkce (album "Tellurian"), která by albu neslušela a místo toho nechali zářit všechny Ekelofovy polohy za mikrofonem, kytarám dali solidní kresbu a bicím autoritu, na níž hlavně pomalejší skladby dost spoléhají. Především je tu ale BASA. Nádherné vlnobití s dobrou kontrolou, obrysem i plností (úvod “Lascivious”). Za mě moc dobrý metalový mix.
