Velšané The Joy Formidable procestovali v posledních letech skoro celý svět, ale teď se konečně vracejí domů, aby své album zážitků a nových inspirací složili v dosud nejodvážnější a nejbarevnější mozaiku v historii kapely. A nebýt malých okamžiků nerozhodnosti, brali by za novinku AAARTH možná i zlaté sošky všech možných tvarů. Takto berou první místo alespoň za dokonale výstižný a sympatický obal…
The Joy Formidable - AAARTH (2018 / FLAC 44.1, 16 bit / Frontiers Records / alternative rock)
Než se kapela vrátila do svého nového domova na americkém jihozápadě, strávila na cestách skutečně mnoho měsíců. Dokonce i samotné nahrávání desky údajně probíhalo v jejich vlastním mobilním studiu, které s sebou vozili jako barevný stánek se zmrzlinou. A možná že právě to je onou zásadní ingrediencí, která nejvíce ovlivnila výsledný zvuk desky, jejíž kostru sice stále tvoří láska ke kytarám, ale zároveň se na ní objevuje i množství nových vlivů, posouvajících zvuk desky o pěkný kus dál. Dokonce mnohem dál, než se odvažují třeba bombastičtí MUSE.
Na rozdíl od slavnějších angličanů, působících v poslední době poněkud svázaně a pod tlakem, explodují Joy Formidable gejzírem hravosti a uvolněné tvořivosti, která jako by ani neměla hranic. Své hranice ve skutečnosti nachází třeba v banálnější skladbě “What For”, ale velká kreativita celé desky mi i tak dává příjemnou jistotu, že se při návratu z rozzářených výšin nebacím hlavou o trám. Oproti posledním MUSE je album AAARTH ale především větší nářez. Všechny ty dívčí úsměvy a vstřícné melodie, jako vystřižené z dílny synth-popových Ladytron, jsou sice skutečné, ale skoro vždy je jim v patách i naježená kytarová smršť, která vám bez varování odnese střechu domu a ještě za sebou provokativně zabouchne dveře.
Z pohledu tvořivosti kytar hýří deska barvami jako podzimní výšlap mezi listnáče. Umí být až popově chytlavá (“Dance of the Lotus”), psychedelicky zprohýbaná a matoucí (“The Better Me”), ale i zatraceně hlasitá. Jako když se nahromadí příliš mnoho energie a následně se za mocného rachotu kytar uvolní (shoegaze vrchol písně “All in All”). Kromě nabroušených a kvílejících kytar navíc album ženou vpřed i zdivočelé bicí. Neustále hledají nečekané rytmy, občas se jako by ve zmatku rozutečou, ale vzápětí zase nacházejí třeba i stoner-rockovou přímočarost, jak to ukazuje trojka “Go Loving”. Produkce desky navíc často pracuje také s divotvornými efekty, zkresleními, syntetickými vlákny a exotickými vůněmi Blízkého i Dálného východu. Člověk tak nikdy neví, kam se album s další skladbou vydá, natož kde s jejím posledním tónem skončí.
Když se veškerá tvořivost kapely sejde na jednom místě, překvapí album záludně zpomalenou hitovkou “Cicada” nebo kvílejícím klenotem “Dance of the Lotus”, jemuž v demolici koncertních klubů brání snad jen nižší tempo. I tak je to ale výjimečná skladba, která rozhodně patří k nejvyzrálejším z letošní sklizně. Kdyby si podobné parametry udrželo na albu více skladeb, psali bychom dnes o žánrové desce roku. Jenže jsou tu cajdáky typu “What For” nebo “You Can’t Give Me”, které společným nedostatkem sil trochu rozmělňují jinak úžasný koktejl alt-rockové barevnosti a drzosti. Nejsou zlé, ale tempo také úplně nedrží. Přesto deska jako celek více než šlape!
Zvuk
The Joy Formidable hrají slušný kytarový nářez a to ještě místy dost hlasitý. Na nějaké nimrání se v detailech tedy rovnou zapomeňte. I tak ale musím pochválit povedený mix, který nechává nástrojům dost místa a nematlá je zbytečně přes sebe. Kytary by pro větší požitek snesly lepší rozlišení středů, ale víc už si vymýšlet nehodlám. Na velkých sluchátkách bude poslech nakonec stejně “joy formidable”.
