Není žádným tajemstvím, že je poslech hudby jedním z mých největších koníčků. Obzvláště ten outdoorový, protože většinu volného času se věnuji mému dalšímu koníčku a to turistice. Při romantických toulkách hlubokými lesy nebo během náročného výšlapu vysokohorským průsmykem nesmí chybět motivační kulisa v podobě kvalitní hudby, při které kilometry parádně ubíhají a člověk rázem nevnímá fyzickou námahu či únavu. Už od mládí si nedovedu představit delší trek bez hudby, a tudíž jsem se vždy zajímal také o přenosné audio přehrávače.
Na začátku byl Sony Walkman
Začínal jsem samozřejmě na kazetových walkmanech. Když nepočítám první kousky z tržnice v dětství, první kvalitnější jsem si pořídil až někdy na střední škole z brigády. Jednalo se na tu dobu o docela tenký avšak standardně celoplastikový černý walkman Sony. Později kolem roku 2000 v mém prvním zaměstnání jsem si koupil v té době nejvyšší model walkmana téže značky, který kazetovou mechaniku ukrýval ve fortelném celokovovém šasi v atraktivním stříbrném odstínu, především ale upoutal svými unikátními rozměry, neboť byl jen o pár milimetrů větší, než samotná krabička od kazety. Za tuto srandu tehdy padla celá měsíční výplata. A jak už to u audiotechniky bývá, pakliže dnes koupíte špičku na trhu, zítra už je to bezcenný šunt.
U kazet mi vždy velmi vadilo, že se jedná o analogovou technologii, kdy při každém přehrání docházelo nejen k mechanickému opotřebení samotné magnetické pásky, ale rovněž k celkové degradaci záznamu díky magnetizaci. Jinými slovy, kazeta měla slyšitelně horší zvuk v podstatě už ani ne po desátém opakovaném přehrání. Další problém byl, že tzv. originální kazety se prodávaly pouze jako nejlevnější typ I s průmyslovým rychlonahráváním. Z dnešního pohledu naprosto obskurní (ne)kvalita. Jediný způsob, jak z kazety dostat kvalitativní maximum, aby se přiblížila zvuku CD kupříkladu na onom kovovém walkmanu Sony, bylo pořízení kopie z CD na kazetu typu IV - metal na kazetovém decku (např. Teac) s Dolby C nebo S. V té době jsem kazetový deck samozřejmě nevlastnil, ale měl jsem ho k dispozici v období civilní služby jakožto školník, takže jsem na něm pár kopií pořídil. Rozhodně nešlo o ideální řešení a to ze dvou důvodů. Za prvé byl extrémní problém sehnat ono zdrojové CD obzvláště v tehdy mém preferovaném žánru - nekomerční metal. A za druhé jedna kazeta typu IV stála cca 400 Kč, tedy v podstatě skoro stejně jako originální CD, takže z ekonomického hlediska naprostý nesmysl. Proto jsem navýsost uvítal, že byly v následujících letech u přenosných přehrávačů kazety masivně vytlačovány formátem CD a z prodejen zcela vymizely walkmany, na jejichž místo okamžitě nastoupily discmany.
Discman iRiver a Koss Porta Pro
Prakticky ze dne na den jsem kompletně zrušil celou sbírku šumících kazet a komplet přešel na CD. Ty mimochodem jako primární zdroj hudby na domácí poslech preferuji dodnes. V první polovině nultých let se hojně vypalovaly a jako zdroj alb pro půlku (možná většinu) brněnských milovníků hudby sloužila Mahenova knihovna. Za největší benefit považuji, že je vypálené CD zvukově 1:1 stejné jako originál. Kolem první poloviny nultých let jsem vystřídal tucet discmanů různých značek. Zvukově se nejednalo o žádnou hitparádu, v podstatě všechny tehdejší discmany od Panasonicu po Sony zněly podobně jako dříve lepší kazetové walkmany jen bez onoho typického analogového šumu. Vše se změnilo až s příchodem jihokorejské firmy iRiver a její legendární řady SlimX, v tehdejších recenzích přezdívanou "slimejš". Vystřídal jsem několik verzí této řady, až jsem nakonec na poměrně dlouho (a v té době jsem si přál aby to bylo navždy) zakotvil u vlajkové lodi iMP 900, která de facto odstartovala serióznější kvalitativní outdoorový poslech na, tehdy kritiky oceňovaných, sluchátkách Koss Porta Pro.
Rozměrově byl iMP 900 v podstatě ještě menší než CD krabička, měl slušnou vyrovnávací paměť, takže ani při chůzi s přehrávačem v kapse hudba nevypadávala. A zvuk... na ten nezapomenu dodnes. Prvotní nadšení bohužel po čase vždy vezme za své, neboť podobně jako u walkmanů rovněž primárním problémem discmanů byla reprodukce hudby z fyzického nosiče. Zvukově jsem s discmany iRiver neměl žádný problém, rovněž formát CD, ze kterého jsem v té době poslouchal hlavně MP3, mi byl sympatický a de facto šlo o jediný dostupný způsob, jak si venku poslechnout třeba deset alb. Podotýkám, že se stále pohybujeme kolem roku 2004, v té době jediná konkurence iPod od Apple teprve začínala a formát MiniDisc od Sony se alespoň v ČR nikdy masově neprosadil. Kruciální problém discmanů obecně byl, že se velmi rychle zanášela čtecí laserová čočka. Nějakou dobu pomáhalo čistění vatovou tyčinkou namočenou v lihu. Po nějakém tom roce vždy čočka odešla navždy do věčných lovišť ("slimejše" IRiver iMP 900 jsem tehdy vystřídal snad tři, poslední už jsem musel pořídit dokonce na inzerát přes Aukro).
Věk MP3 formátu a boj o každý GB
Pokrok člověk nezastaví, tudíž jsem byl někdy v polovině nultých let nucen přejít na beznosičově přenosné audio. Kardinální problém těchto přístrojů poloviny nultých let byla z dnešního pohledu bizarně malá kapacita uložiště. Pamatuji, že na úplně první modely se nevešlo ani jedno celé album v MP3(!!). Na slot pro microSD jsme mohli ještě na hodně dlouhá léta rovnou zapomenout, navíc se tyto karty objevily až v druhé polovině nultých let a měly kapacitu v pouhých jednotkách GB. Tzv. MP3 přehrávačů jsem od druhé poloviny nultých let a po desátá léta vystřídal mraky od iRiverů po iAudio/Cowon a jediným kritériem byla kapacita interního uložiště, která se vždy pohybovala max v jednotkách GB. Byl jsem už tak zoufalý, že jsem jednu chvíli přemýšlel dokonce o harddiskovém iPodu se slušnou kapacitou 120 GB. Cena byla na tu dobu šílená, ale především jsem moc nevěřil spolehlivosti klasického plotnového HDD v kapse (však taky Apple svou HDD technologii raději roku 2014 ukončil). V té době jsem rovněž ze sluchátek Koss Porta Pro přešel na cenově odpovídající modely od Sennheiser (HD 219 uzavřená, HD 239 otevřená), které neměly tak nepřirozeně přebasovaný projev.
Můj první DAP a sluchátka Momentum
Světlo na konci tunelu nastalo až roku 2013, kdy vyšel zcela unikátní přehrávač čínského výrobce Fiio - konkrétně jejich první DAP s modelovým označením X3. Interní paměť byla standardně malá jako u většiny konkurence - pouhých 8 GB, avšak přehrávač obsahoval slot pro microSD kartu a bez problému "utáhl" microSDCX 200 GB. Čím však oproti konkurenci vynikal, byl naprosto nekompromisní zvuk, který zněl, jako byste sluchátka připojili do stolního hi-fi systému. Teprve až přehrávač Fiio X3, obsahující skvělý D/A převodník Wolfson WM8740, který se do té doby používal ve stolních CD přehrávačích a regulérní sluchátkový zesilovač, mě donutil uvažovat o přenosném audiu jako celku. Poprvé snad po dekádě jsem se rozhodl pořídit si lepší sluchátka v cenové hladině samotného DAP přehrávače. Zůstal jsem věrný značce Sennheiser a obyčejnou plastovou řadu HD2xx zaměnil za tehdy velmi zajímavý model Momentum On Ear, který má konstrukci hlavového mostu z kvalitní oceli s vnitřním polstrováním a náušníky z měkké tkaniny Alcantara odolné proti potu a špíně. Poslechovka Audigo v Brně byla tehdy k nezaplacení.
V první polovině desátých let začal velký rozmach DAP a uvědomoval jsem si, že se startovním modelem Fiio X3 nevydržím navždy, neboť začínal ztrácet dech svou výbavou za novějšími modely, které přecházely z nativních SW na mobilní Android a především výkonem (sluchátka s vyšší impedancí než cca do 32 Ohm moc neutáhl). Zůstal jsem věrný značce a roku 2017 jsem opět v Audigu pořídil, v té době nabušený FiiO X5 III. generace, sluchátka Sennheiser Momentum jsem upgradoval na větší verzi over-ear a věřil, že konečně mohu s tímto kombem "dožít". Průběžně jsem sledoval na audiofilských serverech, že od té doby prodělala celá DAP a sluchátková scéna razantní vývojový progres, avšak měl jsem naivně za to, že se z velké části jedná hlavně o marketing a hype.
Astell&Kern - je čas být dospělý
Až letos 1. dubna, kdy jsem navštívil sluchátkový sraz Headphones Day v Brně, pořádaný e-shopem Audigo.cz, jsem si plně uvědomil, že v mém případě pořízení přenosného audia vždy stálo na určitých kompromisech, které nebyly fér vůči mé neutuchající lásce k hudbě. Proto jsem se až po čtyřicítce rozhodl, že si tentokrát pořídím opravdu nekompromisní přenosnou audio sestavu v ceně ojetého auta, která by věrně reprodukovala hudbu tak, jak byla v nahrávacím studiu zamýšlena. Tímto bych chtěl poděkovat nejen skvělému e-shopu Audigo.cz, ale hlavně klukům, kteří tam makají, za skvělý tip na úžasná uzavřená sluchátka japonského výrobce Audio-Technica ATH-WP900 a ryze audiofilský HiRes DAP přehrávač od jihokorejského výrobce Astell&Kern (původně iRiver, takže jistý návrat ke kořenům), konkrétně jsem zvolil nejvyšší model z výkonové řady KANN - MAX.
Člověk si nakonec uvědomí, že doposud hudbu poslouchal špatně a že na optimálně vyvážené audio sestavě setsakramentsky záleží. Nyní zbývá jediné, veškerou mou oblíbenou hudbu znovu naposlouchat, což doufám pár let zabere. Jak pravil Friedrich Nietzsche v Antikristovi: "Všechny hodnoty přehodnotit!"
