Soundtrack filmu Interstellar není nijak zvlášť sluchátkovou nahrávkou, to přiznávám. Daleko více vyniká na opravdu velkých a masivních bednách, které si poradí s jeho solidní dynamikou a především velkým zvukem varhan. Přestože v něm ale nenajdete tolik zjevných zajímavostí a chytlavých detailů, jde o velmi bohatou nahrávku se zajímavým zákulisím vzniku a přístupem k jejímu komponování.
Charakter celého hudebního doprovodu Interstellar utvářejí ze všeho nejvíc kostelní varhany. Je to prvek, se kterým přišel za Hansem Zimmerem sám režisér Nolan, který tím chtěl podpořit futurismus celého snímku. Varhany podle něj v minulosti symbolizovaly ohromnou technickou zručnost a člověk, který na ně hrál, vypadal se všemi těmi píšťalami, knoflíky a pedály okolo vlastně jako astronaut v kokpitu.
Pod vedením Hanse Zimmera navíc varhany bohatě dokreslují všechny nálady, které v nás Interstellar vyvolává. Jejich zvuk umí být monumentální a se správnou aparaturou doslova fyzický. Zároveň ale dokáže snadno zdůraznit lidskou samotu, tíseň a titěrnost. Varhany jsou zkrátka nástroj, který skoro nikdy neposuzujete z pohledu zvuku jich samých, ale vždy v symbióze s prostorem, ve kterém jsou instalovány. Akustika velkého prostoru a síla jednotlivých píšťal, to je něco, co kromě působivého a zároveň strohého vizuálu tento film podle mě symbolizuje.
Hans Zimmer navíc klasický zvuk varhan propojil nejen s orchestrem, ale také s chladnými syntetickými zvuky, dotvářejícími celou scénu přesně podle potřeby režiséra. Celý soundtrack ostatně vznikal v těsné spolupráci obou pánů. Nolan totiž oslovil Zimmera ještě dřív, než na filmu začal jakkoli pracovat, bez náznaku žánru, velikosti projektu nebo čehokoli dalšího. Předal mu údajně jedinou stránku se základní myšlenkou filmu a požádal ho, aby ji zkusil hudebně zpracovat a to včetně emocí, které v člověku probouzí.
Hudba musí být fundamentální složkou filmu, ne pouze jeho kořením.
— NOLAN
Po čase od něj dostal nazpět velmi intimní a křehkou skladbu zahranou čistě na piano. Byla to skladba "Day One". Když si ji teď pustíte znovu, možná vás ohromí, jak přesně celý film vystihuje, aniž by tehdy Zimmer věděl, o jaký film, nebo dokonce žánr půjde. A právě v tom je výjimečnost celého soundtracku. Je to křehkost a lidskost oné základní myšlenky, zabalené do velkolepého a bezútěšného zvuku celého vesmíru. Zatímco jindy bych začal psát o akustice kostela Temple Church v Londýně, kde se deska nahrávala, o spolupráci s Abbey Road, nebo o Zimmerových obavách z náročnosti nahrávání varhan, u nichž je velmi složité dosáhnout přesného časování kvůli zpoždění mezi klávesou a vzduchem v píšťale, dnes se celá zápletka skutečně koncentruje na onu jedinou silnou myšlenku.
Někdy mám pocit, že už pro mě Hans Zimmer nefunguje. Že se stal pouze generátorem zaručeně velkolepých, ale emočně plochých hudebních doprovodů pro ty největší filmové trháky. Evidentně jsou tu ale pořád projekty, do kterých dává něco víc...
