Tvorba našich recenzí má už určitá zaběhlá pravidla, jisté zvyklosti, kterých se držíme. Vždycky se například díváme na konkurenci a hledáme, v čem je lepší nebo horší. Nejnovější vlajková loď korejských mistrů přenosného audia Astell&Kern, s trochu bizarním označením A&ultima SP1000, nás v tomto ohledu dost rozhodila. Jak máme hodnotit něco, co nemá konkurenci?
Design a zpracování
Na první pohled je Ultima VELKÁ. Hodně velká. I poměrně velký Kann vedle ní vypadá jako dětská hračka. Předchozí vlajková loď Astellu, AK380, je pak asi o polovinu lehčí a užší. Při vývoji si zkrátka řekli, že za ty peníze člověk chce něco… víc? V balení naleznete i kožený cestovní obal - nejsme si však jisti, zda li přenosný znamená totéž, co kapesní. Pro vaši Ultimu budete potřebovat velkou kapsu i ruku.
Co však musíme ocenit je design. Oproti předchozím Astellům je Ultima podstatně uhlazenější. Pryč jsou divoké, ostré hrany i zbytečně velké kolečko pro nastavení hlasitosti. Zbývá jen pár zkosených hran, abyste nezapomněli, že jde o AK. I ty jsou ale podstatně elegantnější a při používání neřežou do prstů. Kolečko na pravém boku pak dostalo low-profile design, zároveň nyní slouží i k odemykání/zapínání přehrávače.
Nenápadné však rozhodně nejsou použité materiály. Tentokrát je přehrávač dostupný ve dvou provedeních: ocel a měď, přičemž záda jsou z karbonu. Z kvalitní oceli jsou vyrobena i příjemná tlačítka na levém boku přehrávače, určená k posunu a pozastavování skladeb, stejně jako výsuvné držátko na paměťové karty (až 256GB). I display se dočkal zlepšení. Jedná se o 5” OLED panel s (konečně, alespoň) HD rozlišením, velice uspokojivými pozorovacími úhly a skvělou čitelností na slunci.
Designově se možná nejedná o ten nejzajímavější přehrávač, který kdy v Astellu vytvořili, je však extrémně kvalitně zpracovaný a (v rámci možností stanovených jeho hmotností) i přijatelně ergonomický.
Ovládání a praktičnost
Co vždy dělalo přehrávače Astellu unikátní bylo jejich UI. Jednoduché, přitom zde však nic nechybělo. V tomto ohledu není Ultima žádným překvapením. Po stisknutí skrytého tlačítka na skleněné liště pod displayem se dostanete na aktuálně přehrávanou skladbu, v horním rohu se pak pod áčkem Astell&Kern schovává nabídka nastavení, obchodu (přehrávač podporuje Tidal a Roon) playlistů a dalších.
Co se dočkalo změn je grafické zpracování Menu. Vše je ostré, moderní, v nazlátlém barevném schématu -- vypadá to úchvatně. Jsou to takové maličkosti, jako například nastavení hlasitosti ve tvaru trojúhelníku, ale právě ony maličkosti dělají dobré věci snad ještě lepšími. V tomto ohledu se Korejci vlastně tak trochu přibližují Applu - všechno je čisté, rychlé, stabilní, občas však na úkor větší funkčnosti. Například ukládání do offline režimu Tidalu stále chybí. Argument, že je to kvůli maximální stabilitě systému, ještě chápeme u přehrávače za 15 tisíc, ale tohle je Ultima a ultimátní řešení by mělo být opravdu… ultimátní.
Další problém představuje Bluetooth. Přehrávač sice umí AptX HD, které slibuje kvalitu zvuku vyšší než CD – a například s DSR-7 od Audio-Techniky skutečně zní lépe než z nejnovější vlajkovou lodí od Samsungu – zároveň však samotné párování trvá až děsivě dlouho. S osmi jádry by tohle přeci neměl být problém. Stejně tak Wi-Fi trápí, opět, nízký dosah (circa pět metrů).
Na závěr však musíme pochválit výdrž baterie a rychlost nabíjení, díky USB-C nám zařízení vydrželo po 2 hodinách nabíjení hrát téměř 12 hodin na zhruba 50% výkonu (což je při jeho úctyhodné výbavě a velkému displeji úspěch). I samotné přesuny dat z PC jsou podstatně rychlejší než u micro-USB.
Zvukové představení
Jak že ta Ultima hraje? Famózně. Bezkonkurenčně. Geniálně.
Je těžké říci, zda-li je to dvojicí nových čipů AK 4497, či nějakým DSP, ale nic, co jsme kdy slyšeli, nehrálo tak dobře. AK380, která sama určitě nehrála vůbec špatně, zní vedle SP1000 jako krystalkové rádio. Řekli jsme si, že tedy proti Ultimě postavíme větší monstrum, naše volba padla na DAVE od Chord (cena v ČR se pohybuje kolem 270.000Kč). Ani ten nás ale tolik nezaujal. Množstvím detailů se sice Ultimě přiblížil, avšak celkovým podáním, přirozeností a neutralitou už nikoliv.
Viděl jsem na internetu obrázky lidí, kteří se rozbrečeli při poslechu modelu Orpheus 2 od Sennheiser, zhruba tak nějak jsem se s Ultimou cítili my. Máme pár alb, které jsme slyšeli na stovkách různých sestav, nikdy však ne tak, jako zde. Nevěřili byste, kolik detailů může mít basa, kolik různých zvuků dokáže vyprodukovat hezky zkreslená elektrická kytara, či jak krásně barvitý je hlas geniálního Freddieho Mercuryho. Jeden by měl pocit, že zní Ultima snad i lépe než originál. Její kvalita prostě nejde popsat. To musíte slyšet.
S přehrávačem jsme vyzkoušeli několikero high-end sluchátek, ale finále nás asi nejvíce zaujaly symetricky zapojené LaylyII od stejného výrobce a klasický model Sennheiser HD800S v kombinaci s Mjolnirem od Schiitu. Vždycky jsme měli pocit, že snad neexistuje zdroj, který by dokázal na plno využít potenciál HD800S. In-eary LaylaII zase někteří z nás považovali za předražený nesmysl. Ultima nám dokázala, že jsme se v obou případech mýlili. Model Layla II zněl úchvatně. Ultima mu dodala dynamiku a jas, který jsme u něj nikdy dříve neslyšeli a zlepšilo se i jejich skvělé podání prostoru. A legenda HD800S? Ta nás nakonec opravdu rozplakala.
Na závěr však musíme dodat, že i tento zázrak má přeci jen malou chybičku. Stejně jako u AK380, ani asymetrický výstup SP1000 (2.2 Vrms) určitě nezvládne všechna sluchátka. Alespoň že symetrický výstup se dočkal zvýšení výstupní úrovně napětí na 3.9 V. Stejně, jako u série 300 je zde také přítomen šroubek a příprava pro zesilovač. Bůh ví, jaká plány s ním tedy výrobce ještě má.
Jak na přehrávači zní naše oblíbená alba?
Jethro Tull - Songs from the Wood [24/96 Steven Wilson Master]
Vše je naprosto čisté, Andersonova flétna zde má více detailů, než kdekoliv jinde (stejně jako jeho občasné úšklebky). Skvěle jsou zde slyšitelné i doprovodné vokály z pozadí.
Rush - Hemispheres [24/172]
Vysoko položené vokály Geddyho Lee mají neuvěřitelnou sílu, až nás v zádech mrazí, zároveň jsou však naprosto perfektně zvládnuté, bez jakéhokoliv náznaku nepříjemné řezavosti. Perfektně zní i ostatní aspekty nahrávky - klávesy, bicí, basa, kytara… vše má v imaginárním 3D prostoru své místo (včetně jednotlivých bubnů, činelů, strun).
David Bowie - Low [32/192]
Opět perfektní prostor a vykreslení detailů od basů až po vokály. Basy mají skvělou dynamiku a majestát, zároveň však neduní, zachovávají si chirurgickou přesnost.
Gustav Mahler - 6. Symfonie [24/96]
Ani zde žádné překvapení. Každá sekce, každý nástroj zde má své místo, každý má svůj vlastní zvuk. Ani na HD800S nahrávka nezní zbytečně suše nebo analyticky.
Autor: Karel, Audigo
