Souboj dvou žhavých novinek světa osobních audio přehrávačů je zde. Opět však čekáme spíše souboj filosofií ovládání a výbavy, protože na poli zvuku jsou obě značky zárukou nejvyšší kvality. Kdo nám tedy bude bližší? Výkonově a profesionálně orientovaný KANN nebo našlapané iBasso s otevřeným systémem Android 6?
Na čem testujeme: Astell AK70, Westone W80, Westone W60, Audio-Technica ATH-ES10
Design a zpracování
Po neslavném modelu DX80 nemohla novinka DX200 po stránce designu v podstatě zklamat. Nová “dvoustovka” působí nejen velmi robustně, ale konečně také solidně a hodnotně. Její design jde sice pořád tak trochu ve stopách brutalismu a dívky asi příliš nenadchne, je však už alespoň hoden své cenovky. Ve srovnání s AK KANN se však rychle ukazuje, kdo udává tón a kdo jen následuje. KANN je na první pohled modernější, preciznější a přitažlivější. Vroubkované kovové boky i záda jsou nejen parádním designovým prvkem, ale i důkazem toho, že se Astell nebojí nastavovat trendy. Nedaří se mu to vždy, ale v případě modelu KANN zažívá člověk zase jednou potěšení z výjimečného kusu techniky.
Konečné zpracování i použité materiály jsou prakticky na stejné úrovni, ale odolnější bude přeci jen iBasso. To působí vedle krásných, ale pocitově tenčích plechů Astellu jako masivní železný odlitek. KANN je také náchylnější na vrypy do svých ostrých hran. Platí to tím spíše, že k němu na rozdíl od iBassa nedostanete žádné pouzdro. Vedle modelu DX200 tak může působit trochu jako krásná fajnovka.
Konstrukce a rozměry
Celá konstrukce DX200 nezapře inspiraci u konkurentů. Systém výměnných modulů zesilovače okoukali kluci u značky FiiO, překrytí ovládacích prvků částečně u přehrávače Pioneer a ovládání hlasitosti u starších modelů Astell. Samotný KANN už přitom toto řešení opouští a nahrazuje jej válečkem, který se otáčí pro změnu kolem svislé osy. Manipulace s ním je příjemná a svým způsobem osvěžující, ale občas se mi stalo, že jsem válečkem otočil nechtěně třeba při vytahování z batohu. Novým směrem se Astell vydává také umístěním velkých plochých tlačítek na přední straně přímo pod displejem. V tomto si tedy s iBassem a jeho staršími modely DX50/90 vlastně prohodili pozice.
Jak už jsem zmínil, iBasso je prakticky celé z masivního kovu. Výjimkou je pouze část zadního krytu, která je zřejmě kvůli lepší prostupnosti WiFi a Bluetooth z plastu. Astell by mohl vyprávět, jak mizerný může být dosah signálu u jeho starších celokovových modelů. Horní a dolní část těla KANN už je naštěstí také překryta příjemným matným plastem, který by měl prostupnosti pomoci.
Položíme-li přehrávače na váhu, ukáže se iBasso jako o kousek lehčí, přestože v ruce působí ve srovnání s rivalem přesně opačně. KANN je nejen těžší, ale také o poznání oplácanější (tlustější). Je ale zároveň kratší a užší. Na nošení v kapse jsem musel bohužel rovnou zapomenout a KANN skončil v batohu s vyvedeným kabelem. Jeho pozice je tak spíše na stolku v letadle, kanceláři nebo ložnici. iBasso sice padne do kapsy lépe, ale i to v ní bude nepříjemně nápadné a těžké.
Technická vybavenost
Základem každého digitálního audio přehrávače je jeho D/A převodník. A právě zde boduje iBasso naplno a svého rivala doslova drtí. Zatímco KANN sází na jediný čip AKM AK4490, je model DX200 poprvé osazen hned dvojicí špičkových čipů Sabre ES9028PRO, což odpovídá čtyřem D/A převodníkům na kanál! Jejich technologická pokročilost navíc levnější čipy AKM výrazně převyšuje. Kromě toho je iBasso silné také v oblasti modulu zesilovače, který je možné vyměnit za jiný. I náš základní AMP1 navíc disponuje na sluchátkovém výstupu úrovní 3 Vrms oproti 2 Vrms u modelu KANN. Na symetrickém výstupu už je to ale 6 : 7 Vrms ve prospěch Astellu.
V otázce konektivity je situace vyrovnaná, přestože přístup obou hráčů je dosti rozdílný. Kromě klasických sluchátkových výstupů (běžný i symetrický) nechybí ani samostatný výstup linkový (KANN má dokonce i extra symetrický) a v případě DX200 potěší dokonce optický SPDIF. Ten sice KANN nenabízí, ale místo toho má dva sloty pro kartu (MicroSD a klasickou SD). Oba přístroje se plní daty i energií přes moderní USB-C, což sice přináší velkou rychlost, ale také nutnost mít (alespoň zatím) další kabel právě pro tyto přehrávače.
V případě DX200 jsou jednotlivé výstupy celkem nelogicky umístěné, takže si snadno připojím sluchátka do výstupu SPDIF nebo ještě hůře do linkového výstupu. Ten správný sluchátkový výstup je totiž na dolní straně a to mezi linkovým a symetrickým výstupem. KANN je na tom přesně opačně a běžný sluchátkový výstup je krásně na očích - vlevo na horní straně.
Výdrž
Oba modely jsme nechali přehrávat stejný FLAC 44kHz/16bit s hlasitostí nastavenou tak, aby byla na Koss Porta Pro spíše vyšší (Gain Low, iBasso volume 85, KANN volume 72). Občas jsme zapnuli displej a projeli menu, abychom simulovali reálné použití. iBasso se v tomto režimu o poznání víc zahřívalo, což už samo o sobě naznačovalo, že to s jeho výdrží bude o něco slabší. Výsledek nás ale i tak překvapil. Zatím iBasso utichlo po zhruba sedmi hodinách, chlubil se KANN stále ještě 60 % kapacity baterie a vydržel nás zásobovat hudbou dalších asi 6 hodin. Nutno dodat, že bylo iBasso spuštěno v OS Mango, který výdrž oproti režimu Android ještě zhruba o hodinu prodlužuje. Někde se rozdíl 4400 mAh (iBasso) a 6200 mAh (KANN) projevit musel.
Software
Na Android sázejí vlastně oba přístroje, ale zatímco DX200 používá zcela otevřenou verzi 6.0 s vlastní audio nástavbou Mango, nezůstává v Astellu z původního systému prakticky nic, co by uživatel rozpoznal. Přesto ale iBasso startuje do Manga asi o polovinu rychleji než KANN. V praxi ožije během desíti sekund, což vystačí tak akorát na připojení sluchátek. Večeři si určitě připravovat nechoďte. KANN potřebuje k probuzení asi 23 sekund.
Přehrávač DX200 můžete kromě režimu Mango provozovat také v režimu Android, kdy je přístupný nejen přehrávač Mango, ale je možné doinstalovat i další oblíbené aplikace pro streamování, správu souborů nebo přehrávání obsahu Youtube. Systém dokonce umožňuje odesílat hudbu na Chromecast Audio. Vše je ale dosti krkolomné a nepraktické (v případě Chromecastu dokonce zatím nefunkční), takže jsem přístroj používal jako čistý player v režimu Mango. Až se ale podaří počáteční nemoci vychytat, mohly by se některé funkčnosti otevřeného Androidu určitě hodit. Hlavně asi TIDAL. Protože ale není součástí systému obchod s aplikacemi PLAY, je nutné si aplikace stáhnout do PC a na DX200 je složitě kopírovat.
Astell&Kern oproti tomu sází na čistý systém, který se soustředí jen a pouze na přehrávání hudby včetně několika málo komfortních drobností okolo. Prostředí je jednoduché, decentně modernizované a především spolehlivé. Sice nenabízí miliardu zajímavých a sporadicky funkčních perliček, ale za to vždy poslouchá a nabízí i nativní podporu streamování TIDAL. V tomto směru je Astell konzistentní, střízlivý a velice sympatický.
Ovládání
KANN se nejlépe drží v levé ruce, do níž nejlépe padne jeho asymetrický tvar s kulatou pravou hranou, obepínanou prsty. Hlasitost se potom ovládá velmi snadno ukazováčkem. Tlačítka na přední straně jsou velká, ale mačkání jde trochu ztuha. Alespoň že ta základní jsou vystouplá a krásně je najdete i poslepu. Podobně příjemné je ovládání také pomocí velkého displeje. Pohyb v menu je celkem rychlý, i když ne tak bleskový jako třeba na telefonech. Alespoň že je každý dotyk displeje následován očekávanou reakcí přístroje, což se rozhodně nedá říci o modelu DX200.
Odezva jinak kvalitního dotykového displeje je snad nejslabší stránkou přehrávače iBasso. Nejen že jsou reakce na posun prstu přinejlepším vlažné (v reálu spíše ospalé), ale často se mi také stává, že se po klepnutí na obrazovku nestane vůbec nic. Musím pak šoupat prstem třeba třikrát nebo opakovaně vybírat zvolenou položku. Je mi jedno, kdo má lepší barvy nebo vyšší rozlišení. Pokud displej nepracuje s lehkostí a jistotou, je to mnohem větší problém. Logika menu už sice tak špatná není, ale Astellu stále nesahá ani po kotníky. Bez výhrad není ani nastavení hlasitosti kolečkem - snímání je digitální a tudíž ani zde nijak svižné. Malá tlačítka na boku přístroje je celkem těžké nahmatat a pokud vložím přístroje do přiloženého koženého pouzdra, ovládá se hlasitost ještě hůře.
Zvukové představení
Je nejvyšší čas, aby mě iBasso po bídné anabázi s ovládáním rozsekalo svým perfektním zvukovým výstupem. Nedá se ale čekat, že by to KANN nějak výrazně balil a dopřál rivalovi rychlou smetanu. Zvuk modelu DX200 sklízí uznání prakticky v každé recenzi a to zaslouženě. Jeho zvuku se totiž dá jen velmi těžko něco vytknout. Ve spojení s analyticky nebo jinak suše laděnými sluchátky by mohl jeho profesorský referenčních charakter znít trochu chladně, ale jinak je jeho projev naprosto perfektní. Dokonale dávkuje basy, středy i výšky, absolutně nic nepřibarvuje a díky použití dvojice super-moderních převodníků ES9028PRO překonává v podání prostoru, separaci nástrojů a jistotě o fous i parádně hrající KANN.
Astelly jsou obecně měkčeji a muzikálněji laděné, což platí také o modelu KANN. Jeho zvuk si v tonální čistotě i dokonalé vyváženosti nezadá s modelem DX200, ale pocitově je jeho projev přeci jen o malinko uvolněnější a méně technicky precizní. Pokud ho tedy budete párovat s naopak citlivými referenčními sluchátky, mohlo by spojení fungovat ideálně. KANN je v běžném režimu také překvapivě o kousek méně výkonný (2 Vrms vs, 3 Vrms), ale dokud nepřipojíte těžká domácí sluchátka, poznáte rozdíl jen těžko. Našim testovaným Westone W80 to bylo každopádně jedno - alespoň z pohledu výstupní úrovně.
Verdikt
Kdybych si měl osobně vybrat z dané dvojice sympatičtější nabídku, byl by to jednoznačně KANN. Zvukově je jeho deficit sotva znatelný (ve většině situací reálného poslechu nebude znát vůbec) a ve všech ostatních parametrech vítězí celkem jednoznačně. Nenabízí sice volnost otevřeného systému Android ani možnost výměny zesilovacího modulu, ale za to se s ním příjemněji pracuje, systém funguje bez odmlouvání, je mnohem hezčí a nakonec mi ještě zahraje 2x tolik hudby na jedno nabití. V praxi je tak jeho největší slabinou vlastně jen velikost a hmotnost, která mi nedovolí vzít si přehrávač jednoduše do kapsy a vyrazit ven.
